Pico de Teide je sopka nacházející se na ostrově Tenerife (Kanárské ostrovy).
Se svými 3718 m n.m. je nejvyšším vrcholem Španělska a všech ostrovů Atlantského oceánu. Je také třetí nejvyšší sopkou na světě, jelikož od svého úpatí na dně oceánu měří asi 7000 metrů. Vrcholy Pico de Teide a Pico Viejo s jejich okolím patří do národního parku Nacional del Teide, který byl také vyhlášen přírodní památkou světového dědictví UNESCO.
Jeho název pochází z dávných dob, kdy na ostrově žili původní berberští obyvatelé Guančové světlé pleti a světlých vlasů. V překladu to znamená „Pekelná hora“. Zajímavostí je, že tito Guančové používali kromě jejich vlastního jazyka i jeho hvízdanou formu, která byla dokonce organizací UNESCO prohlášena za mistrovské dílo ústního a nehmotného dědictví lidstva. Dodnes se používá na ostrově La Gomera pod názvem silbo, jen guančština byla nahrazena španělštinou.
El Teide je stále činná sopka a čas od času se také ozve. V jeho kráteru je silně cítit síra. Jeho svahy zachycují západní a severozápadní větry, které se mění v mračna. Celá nížina pod sopkou je proto zelená a vlhká, což je ideální pro pěstování banánovníků, pomerančovníků, mandloní i zeleniny. Rostou zde také vavříny a myrta. Jih ostrova je oproti tomu naopak suchý a srážky zde téměř nezažijete. V zimě je vrchol sopky pokryt sněhem. Můžete se tak ve stejný den prohánět ve sněhu v teplotách klesajících k nule a odpoledne se koupat v oceánu při 25°C.
Na vrchol můžete dojet buď lanovkou a vyšlápnout si jen posledních 650m pěšky až na úplný vrchol (s povolením) a nebo si horu vyšlápnout pěšky celou. Google uvádí, že jde o trek střední obtížnosti, časově 3-4 hod. Ale je tomu skutečně tak? 😀
Den „D“ je tu a my vyrážíme na vrchol 😀
Ostrov Tenerife jsme navštívili již několikrát, ale pokaždé nám výšlap na Teide z nějakého důvodu nevyšel. V Anaze máme spoustu tras již za sebou, avšak výstup na Teide, jež se tyčí na ostrově jako opravdový pekelný obr jsme jaksi dlouho odkládali…
A je to tu, objednávám povolení na výstup na sopku na oficiálních stránkách národního parku a rozesílám všem účastníkům letošní podzimní výpravy na Tenerife. „Hlavně si nezapomeňte pořádné boty, bundy, čepice a pro případ i čelovky“.
Na noční výšlap jsou určitě potřeba čelovky. Pokud hodláte vyrazit brzy ráno, tak se Vám budou hodit také, stejně jako teplejší oblečení. Pokud se Vám podaří dojít na vrchol před 9 hod ráno, než přijede první lanovka nahoru, nebudete potřebovat povolení. Přes den pak ano. V noci uvidíte v této oblasti nádhernou mléčnou dráhu a hvězdy. Ten pohled bere dech a právě proto je nedaleko sopky také observatoř. Noční vyšlap má několik výhod, ale je určitě náročnější. Uvidíte nádhernou noční oblohu, okouzlující východ slunce a nepotřebujete zmíněné povolení. O to je třeba žádat s velkým předstihem několika týdnů i měsíců předem.
Dlouho jsme mluvili o tom, že se před samotným výstupem musíme pořádně vyspat a odpočinout si, ale vše bylo jinak. Neplánovaně jsme se setkali s našimi přáteli z Tenerife a trochu oslavovali. Ale to bychom nebyli my, aby se nám něco takového před důležitým dnem nestalo. Večer jsme si opravdu skvěle užili, zato ráno bylo horší. Po cestě autem k sopce skoro nikdo nemluvil a časté otevírání okénka u auta, abychom se nadýchali čerstvého vzduchu, jelikož nám nebylo zrovna nejlépe mluvilo za vše. Důležité ale je, že jsme to nevzdali! 🙂
Naši cestu jsme začali u hlavní cesty pod horou asi v 8 hod ráno, kousek od lanovky. Když pominu fakt, že jsme několikrát zabloudili už na začátku, tak jsme první 4 km bez nějakého většího stoupání zvládli parádně. Čas na první svačinu je tu. Jelikož mám po včerejšku opravdu žízeň, svoji vodu mám už z půlky vypitou a zakousávám se do druhého sendviče.. „Veru, tak s tebou bych v týmu v survival game (hra o přežití) fakt být nechtěl!“ Tato hláška nás všechny opravdu pobavila a jde se vesele dál. Ještě nám je celkem do smíchu a netušíme, co nás teprve čeká. Cesta je příjemná, krajina nádherná, stále vtipkujeme a fotíme se.
Přicházíme k bodu, kde se pozvolná cesta mění v opravdu horskou kamenitou cestu s děsivým stoupáním a co je horší, její konec je v nedohlednu. Všem dochází, že začíná jít do tuhého. Smích nás přechází, soustředíme se už jen na svůj krok. Po pár minutách už nikdo ani nemluví. Rozdělujeme se a každý pochoduje svým tempem. Po asi dvou hodinách přicházíme k horské chatě, kde už začínáme mlít z posledního. A to nás čeká ještě několik kilometrů. Kupujeme vodu v automatu a pokračujeme dále. Na této chatě se dá také objednat nocleh. Cestu si tak můžete rozdělit na dvě etapy a mezi jednotlivými etapami přespat. Je to určitě i lepší kvůli aklimatizaci. Vzduch je takto vysoko už řidší a někomu to nemusí dělat dobře. My doteď nevíme, jestli nám nebylo zrovna „hej“ díky nadmořské výšce nebo z předchozího večírku. Žádné zvláštní potíže jsme ale nezaznamenali.
Vrcholek stále není v dohlednu a náš krok je stále pomalejší. Několikrát jsem myslela, že už to vzdám a prostě si sednu na kámen a budu čekat, až mě někdo odtamtud zachrání. Po další hodině se ale konečně blížíme k lanovce, která přiváží na sopku svěží turisty s úsměvy ve tvářćh. „To se jim to tady prochází v polobotkách a sukýnkách, když to nemuseli šlapat.“ Neodpustíme si pár kyselých poznámek. Na naši zdevastovanou čtveřici musí být opravdu šílený pohled.
Svačíme a debatujeme o tom, že nám asi stačilo dojít až sem k lanovce a těch posledních 650m vlastně už ani jít nepotřebujeme. Bylo to fajn, ale stačilo.. „Tak to by teda bylo pěkně trapný. Máme vrchol na dosah a my to vzdáme 650m před cílem??“ Aleš se nás snaží povzbudit a zburcovat, což se mu nakonec i daří. Nacházíme v sobě poslední síly a vyrážíme nahoru, na nejvyšší vrchol Španělska. V kráteru je silně cítit síra, což skvěle dokresluje atmosféru a ten pohled do okolí prostě nemá chybu. „Zvládli jsme to, jsme tady! Juchůůů!“ Ten pocit je skvělý a jsem moc ráda, že jsme to nevzdali takový kousíček před cílem. Ještě pár selfíček a hurá zpátky na lanovku a domů.
Sedíme před budovou lanovky, čekáme ve frontě a dojídáme poslední zbytky svačin. „Říkám vám, že dolů už nejdu. Jestli to nepůjde tou lanovkou, tak se normálně nechám odvézt dolů vrtulníkem!“ Šly na nás mrákoty při představě, že když jsme to nahoru vyšli pěšky, lanovka nás třeba dolů nevezme, protože nemáme lístek. Nakonec to dobře dopadlo a my se svezli. Neuvěřitelné, že jsme byli dole jen za pár minut. Když jsme to porovnali s naší cestou nahoru, která nám dala vážně zabrat a trvala nám skoro 6,5 hodiny, tak jsme se tomu opravdu zasmáli.
Možná, kdybychom večer předtím neflámovali, tak to bude brnkačka. Ale to by zase zvládl každý, ne? Vyšlápnout si to odpočatý a pln síly. Museli jsme si ten výstup zkrátka trochu okořenit :-D. Všem tento trek doporučuji. Ta krajina, výhledy a pocit, že stojíte na nejvyšším vrcholu Španělska rozhodně stojí za to.