Přesně touto dobou minulého roku 2014 jsme si pakovali věci a připravovali se na cestu do Německa, našeho nového místa bydliště… Hmm, docela aktuální téma v době uprchlické krize, že? Takový nápad mělo poslední dobou více lidí…ale to je jiná kapitola. A jak to všechno začalo?
„Všichni se stěhují někam do zahraničí. Nezkusíme to taky?“ „ Proč ne a kam?“ „ Třeba Německo?“ Přesně tak se dá zkrátit debata s Alešem a naše rozhodnutí zkusit práci v zahraničí, nabrat nové zkušenosti a naučit se jazyky. K tomuto kroku jsme se rozhodli v mých 29 a jeho 28 letech (ano, je o jeden rok mladší ;-)). Zkusit štěstí a práci v zahraničí bývá spíše typické pro studenty nebo ty, kteří právě dokončili školu a ještě nezačali budovat svou kariéru. Myslím si ale, že pozdě není ani skoro ve 30 a vlastně v žádném věku. Naopak delší praxe zvyšuje šanci sehnat práci.
Jednoho dne jsme se zeptali sami sebe, jestli jsme vlastně spokojeni, jestli nás baví práce tak strašně moc a jsme tak skvěle finančně ohodnoceni, že ji za žádnou cenu nechceme opustit (pracovali jsme oba 4 roky v automobilovém průmyslu). Nebo jestli chceme něco víc. Možná jsme byli trochu znuděni stereotypem, nevím, ale oba jsme cítili, že bychom ještě chtěli něco zkusit, něco podniknout a zažít, než přijde třeba rodina, kterou jsme v té době zatím neplánovali.
UDĚLAT TO ROZHODNUTÍ bylo pro nás asi to nejtěžší na celé věci. Ale když už se jednou rozhodnete a začnete podnikat další a další kroky, už to prostě jde tak nějak samo. Samozřejmě člověk má neustálé obavy, že to nevyjde, ztratí práci, kde to nebylo zas až tak špatné atd.
Důležitým nástrojem pro nás byl LinkedIN. Přestali jsme ignorovat nabídky headhunterů, které nám občas chodily a přeložili jsme si naše profily do angličtiny. Začali jsme také aktivně vyhledávat firmy v Německu a posílat do nich své životopisy. Přes headhuntery na Linkedinu dostal Aleš několik nabídek. Něco se mu nelíbilo, někde nevyšel pohovor, ale nakonec jsme se dostali k pro nás poslední nabídce. Také přes headhuntera (oslovovali jsme je i sami, že máme zájem pracovat v zahraničí a oni hledali). Jednalo se o inženýrskou firmu, já bych to nazvala prostě agenturou, která zaměstnává technické inženýry. To neznamená nutně s titulem Ing, jak je chápáno u nás v ČR. Máte šanci, pokud jste vystudovali školu s technickým zaměřením (i například vyšší odborná, titul Bc. nebo i střední škola a praxe), ovládáte angličtinu a němčinu (alespoň jeden jazyk na takové úrovni, abyste mohli pracovat a druhý alespoň základy) a praxe v automotive je samozřejmě velkou výhodou. Zaměstnanci takových agentur pracují na nejrůznějších projektech, ať už pro automobilky či jejich dodavatele. Agentur najdete pro jednotlivé regiony spoustu. Pro nás přišla nabídka konkrétně do Kolína nad Rýnem. Pokud se zaměříte na regiony, kde je automobilka nebo dodavatel zahraniční (americký, anglický, španělský…), máte šanci dostat práci i přesto, že mluvíte pouze anglicky.
Nejprve absolvoval pohovor Aleš (pouze po skypu, ne osobně). Celkem asi tak 3 kola pohovorů. Nakonec byl přijat a zeptal se na mne, že mám vystudvanou školu také s technickým zaměřením, 4 roky zkušeností a poslal jim můj životopis. Na pohovor jsem byla následně pozvaná i já (také jen telefonicky a přes skype). Nakonec jsme práci dostali oba. Smlouvy nám byly zaslány poštou, my je podepsali a zaslali zpět. V práci v ČR jsme dali výpověď a modlili se, aby všechno dobře dopadlo. O firmě jsme si přečetli jen na internetu, nikdy jsme v ní fyzicky nebyli, nikdy jsme nebyli ani ve městě, do kterého jsme se měli stěhovat (ale na internetu to vypadalo dobře a zajímavě :-). Teď si uvědomuji, když dávám tyto řádky dohromady, že to bylo celé vážně celkem šílené :-).
Přijetí do nové práce jsme řádně oslavili, ačkoliv jsme byli plni obav o naši budoucnost. Ale pamatuji si, že se mi strašně ulevilo, když mi volali, že mě berou taky (i když to v mé předchozí práci nebylo nijak strašné). Byla jsem šťastná a věděla jsem, že to chci prostě zkusit. Ačkoliv v té době jsme ještě stále nevěřili, že to všechno klapne.
Museli jsme se odhlásit ze zdravotní pojišťovny, což je důležité. Informovat státní sociální správu (ale to nevím, jestli bylo nezbytné). A začal další kolotoč ohledně pronájmu bytu v Kolíně nad Rýnem. Na internetu jsem začala pátrat po realitních kancelářích a poptávat byt. Vše jsem psala anglicky, jelikož jsem si z němčiny ze školy už moc nepamatovala a skoro nikdo mi neodpověděl. Napsala jsem opravdu hodně poptávek, až jsem nakonec narazila na realitní makléřku, která nám byt sehnat pomohla. Jak jsem se později dozvěděla, byla to původem Chorvatka. Byt jsme viděli pouze na fotkách a místo, kde se nacházel jsem si projížděla na googlemaps. Nikdy jsme tam fyzicky nejeli. Opět trochu šílené? 🙂 Poštou nám zaslali smlouvu o pronájmu, my ji podepsali a zaslali zpět, poslali jsme peníze na účet a znovu se modlili, aby to nebyl podvod. Nájem na první měsíc (+ 3 nájmy navíc vratná kauce) a provizi realitní kanceláři (ta dělala zhruba další 2 základní nájmy bez energií). To jen tak pro představu, pokud přemýšlíte, kolik by Vás takovýto krok mohl stát ze začátku. V té době jsme ještě byli zaměstnaní v ČR, běžela dvouměsíční výpovědní lhůta a nám už nezbývaly dny na vybrání dovolené. Takže nám skoro nic jiného nezbylo, než důvěřovat.
Asi za měsíc jsme se stěhovali.
Napakovali jsme auto, co to šlo a vyrazili do neznáma. Zhruba po 9ti
hodinách jsme byli na místě. Telefon makléřky stále fungoval, což bylo
dobré znamení a taky se nám trochu ulevilo, když na nás opravdu čekala
na dohodnutém místě i s majitelem bytu. Byt odpovídal fotkám, okolí
krásné, všechno fajn. Takže další “uffff” bylo za námi :-). Když jsme se
stěhovali, bylo přesně 2 dny před Vánoci. My v novém bytě, v cizím
městě, bez kuchyně (v Německu nebo možná jen v Kolíně je
běžné pronajímat byty bez kuchyně a nájemník si ji zařídí sám podle
svého). Ale jak říkám, byli jsme tenkrát šťastni, že jsme nějaký byt
vůbec sehnali.
Přiznám se, že to na mě na ty
Vánoce padlo a trochu jsem si pobrečela. Nakonec jsme ale měli během
týdne nakoupený nábytek i spotřebiče. Vše jsme převáželi naším autem a
montovali sami, včetně kuchyně. Takové řezaní a vrtání kuchyně přesně
25. 12. jistě potěšilo nejednoho souseda. Pravdou ale je, že jsme si tím
skvěle vyzkoušeli jejich trpělivost a toleranci, která naštěstí trvá.
Ono když si konečně chcete mít doma kde uvařit, nějaké datum Vás v tu
chvíli rozhodně nezajímá. Přáli jsme si mít to co nejdříve za sebou, i
když to nebylo asi zrovna nejvhodnější. Veškerý nábytek samozřejmě IKEA a
co možná nejlevnější. Nevěděli jsme, jak dlouho vůbec zůstaneme a jak
to všechno dopadne, tak jsme nechtěli utrácet.
Když přešly svátky, museli jsme se přihlásit v Německu na úřadě v tzv. “Kundencentru” :-). Na to jsme potřebovali oddací list (což jsme dopředu nevěděli a museli se do centra znovu vracet), smlouvu o pronájmu bytu a naší novou adresu, občanky, pracovní smlouvy a tuším, že to bylo všechno. Po přihlášení na úřadě jsme si mohli založit německý účet v bance. Potvrzení o přihlášení v Německu bylo potřeba při jeho sjednávání. Následně jsme museli navštívit finanční úřad, kde jsme dostali “identifikační číslo” a zaražení do daňové třídy. Pro určení daňové třídy se bere v potaz, jestli jste manželé, máte děti, atd. Také jsme si museli zařídit zdravotní pojištění. Náš nový zaměstnavatel nám doporučil asi 3 společnosti. Tak jsme si jednu vybrali. Vyměnili jsme si s nimi pár E-mailů, zaslali jim naše fotky a přišly nám kartičky pojištění. Číslo pojištění jsme nahlásili zaměstnavateli. Postupně jsme zjišťovali od kolegů v práci, jak je to s dalšími pojistkami. Mají tu totiž pojištění snad na všechno. Nezbytné je tu, co jsme pochopili, pojištění odpovědnosti- tzv „Haftpflichtversicherung“, případně pojištění domácnosti. Člověk také musí myslet na to, že když navštěvuje ČR, tak je to pro něj už zahraničí a potřebuje na tuto dobu cestovní pojištění…
V práci jsme nyní přesně rok a víceméně spokojeni. Zkušební doba trvá v Německu většinou 6 měsíců. Po jejím uplynutí můžete dostat smlouvu na dobu neurčitou. Záleží na podmínkách, které si domluvíte. Co se týká cen a nákupů v Německu, jídlo a oblečení je v obchodech cenově stejné nebo o něco levnější než v ČR. Co jsme vysledovali, tak za vetší nákup potravin v supermarketu platíme asi o čtvrtinu méně než v ČR. Co je zde drahé, jsou služby. V restauracích zaplatíte za jídlo a pití opravdu hodně. Pivo 0,5l kolem 5Euro, “normální, obyčejný” oběd 10-15Euro. Kadeřník pro muže 15-20Euro za sestřih, co vím od Aleše. Já tu u holiče nebyla. Za pronájem bytu, řekněme 2+1 můžete v Kolíně reálně platit 600-1000Euro měsíčně se vším všudy, záleží na lokalitě a velikosti bytu.
Pokud jsem Vás našim příběhem inspirovala, myslete na to, že člověk asi musí mít i trochu toho štěstí a nic mu nespadne samo do klína. Vše nemusí jít hladce. Ale pokud Vás to láká, myslím, že byste to měli zkusit. Třeba méně riskantním způsobem než my 🙂 a alespoň se tam zajet předem podívat. Tak nebo tak je to zkušenost k nezaplacení a nikdo Vám ji už nevezme. A i když to nevyjde, můžete si říct, že jste to zkusili a udělali pro to vše, co bylo ve Vašich silách. Bereme to tak, že kdykoliv se můžeme vrátit zpátky do ČR, že je to jen na nás. Práce byla a bude vždycky a všude, pokud člověk opravdu pracovat chce a něco pro to udělá. Tak hodně štěstí ;-).