Život v Německu aneb trocha motivace :-)

Tak se rok s rokem sešel a já můžu shrnout své pocity a zážitky po více jak dvou letech v Kolíně. Neskutečně to uteklo. Ráda bych tento článek věnovala hlavně těm, kteří o něčem podobném uvažují. Dodat jim odvahu a předat pár zkušeností. Podělit se o to, jak život v Německu vnímám já. Avšak i když je to úplně mimo váš zájem a ani o tom nepřemýšlíte, třeba vás alespoň pobaví pár historek, které jsem přidala.

Za tu dobu jsme si dostatečně procestovali okolí. Pokud člověk chce, může být za tři hodiny u moře. Sice studeného, ale už jen ten pohled na něj a procházka po pláži nabíjí energií. Také čerstvé slávky v restauracích na promenádách nemají chybu. Ať už v Holandsku nebo Belgii. V létě, když byly třicítky jsme se tam dokonce i koupali. Kolín je znám spíše jako průmyslové město, díky tomu je zde spousta pracovních možností, ale nabízí i krásné okolí. Rýn, spoustu čistých jezer, které jsou podle mě neskutečným benefitem, hrady, zámky i oblasti s krásnou přírodou. V neposlední řadě tu v zimě nebývá sníh (za ty dva roky jsme viděli sníh tak dva dny, asi 3cm :-), když to přeženu). Na jednu stranu výhoda, co se dopravní situace týče, ale sníh a mrazivé dny mají také něco do sebe. Občas mi chybí ta pravá zima. Na hory musí člověk cestovat asi 100km.

Když už tu člověk jednou pracuje a získá nějakou praxi, otevírají se mu další a další možnosti a přichází nové a nové nabídky. Já jsem si zamilovala kolegy na svém oddělení a mám bezva šéfa, což je pro mě v současnosti důvod, proč práci změnit nechci. Jasné, práce je prostě práce a není to úplně vždy jednoduché ani zábavné, co si budeme povídat. Já osobně jsem vděčná za to, že mi tu stačí angličtina, nikdo mě netlačí do němčiny. Je pravdou, že jsem si myslela, že když tu nějaký čas budeme, naučím se perfektně německy. Jenže jelikož je v mojí firmě oficiálním jazykem angličtina, jsem asi trošku líná se soustředit i na němčinu. Moje úroveň mi stačí na osobní život, řekněme nákupy, konverzace s kamarády, přečtu si emaily, ale jinak se jí po většinu času úspěšně vyhýbám. Ale je to škoda, vím. Většina meetingů totiž začíná otázkou „Deutsch oder Englisch?“ 🙂

Samozřejmě, asi největším snem všech je nepracovat vůbec, respektive mít takový pasivní příjem, který by pokryl náklady na život. Tím, že si máknete pár let v zahraničí tomu můžete být o krok blíže. Může to být jedna z možností. Pokud se člověk zaměří třeba na nemovitosti, má šanci si na ně vydělat mnohem rychleji odsud. A pak se prostě vrátit. Nemusí to být samozřejmě jen nemovitosti, ale cokoliv, na co si chcete ušetřit.

Co ale musím určitě zmínit je fakt, že pracovat v cizím jazyce je celkově mnohem náročnější než pracovat v mateřském jazyce (kdo by to řekl, že? :-)) . Když se tak zamyslím nad svou předchozí prací v Čechách a to hlavně v češtině, uvědomuji si, jak to bylo všechno strašně jednoduché! To samé komunikace s kamarády. V tom cizím jazyce nikdy nevyjádříte úplně přesně, co chcete říct, občas hledáte slova…no, je to zkrátka složitější a úplně jiné. Avšak má to určitě i něco do sebe, všechno jde, když se chce. A občas je to vlastně i legrace. Ale řekla bych, že člověk je tak celkově více unavený za ten den, protože se nemusí soustředit jen na samotnou práci, ale i na ten cizí jazyk, respektive dva cizí jazyky.

Co se lékařské péče tady v Kolíně týče, je tu kupodivu spousta českých doktorů. Praktický lékař, gynekoložka, dermatoložka, chirurg, zubařka, také rehabilitace, kterou vlastní Slovenka. Byla jsem mile překvapena a určitě to také ulehčí člověku život.

Máme dokonce i pár historek, co se doktorů týče. Nějaký ten měsíc zpátky potřeboval Aleš malý zákrok od chirurga, našli jsme jednoho ve vedlejší vesnici podle internetu a vyrazili tam. Přišli jsme na danou adresu a ještě než jsme se stačili rozkoukat, otevřel nám dveře pán v bílém plášti a povídal, že máme štěstí, že je ještě tam. Vstoupili jsme dovnitř, do čekárny :-). Aleš mu začal vyprávět o svém problému a předal mu doporučení od svého praktického lékaře. Pán poodstoupil za takový pultík, nasadil si brýle, pročítal si dokument. Pak nám ukázal svou bolístku na prstě, že taky bude muset k lékaři s tím…koukali jsme všichni tři na sebe, trochu v rozpacích, jak to bude probíhat dále. Aleš zase pokračoval ve vysvětlování, že ho to bolí a tak…pán povídal, že jeho to taky bolí…ještě jsme si chvíli povídali odkud jsme a podobně, až se nás nakonec pán mile zeptal: „no, ale co děláte tady, v kovovýrobě?“. V tu chvíli jsme šli do kolen všichni. Kdysi dříve na té adrese byl doktor, ale to se změnilo a informace na internetu zůstala. Když jsme odcházeli, nemohli jsme se přestat smát. Pán si asi chudák myslel, že si nejprve chceme popovídat o všem možném, než přejdeme k vlastnímu obchodu. Že se to tak v Čechách asi dělá 😀 a vydrželo mu to dobrou půl hodinku. Ale nakonec nám doporučil chirurga hned vedle ve vesnici, tak to nějaký smysl mělo. A hlavně jsme se už dlouho takhle nezasmáli.

U skutečného chirurga však historka pokračuje. Pan doktor s typickým německým jménem na dveřích.  Domlouval se s Alešem německy co a jak, vše v němčině a asi po hodině se zeptal, odkud vlastně jsme, díky tomu přízvuku, jestli z Ruska (klasika). Aleš odvětil, že z Čech. Doktor na to, „no nepovídejte“, česky! Takže po hodině oba zjistili, že spolu mohli mluvit česky. Dozvěděli jsme se od něho, že studoval v Čechách a delší dobu tam také žil. Svět je opravdu malý :-).

Když už jsme u těch historek s cizími jazyky. Před nějakou dobou přiběhl Alešův manažer za ním do kanceláře, že jim hoří nějaký projekt a potřebuje se cosi dokončit. Aleš mu chtěl říct, že jeho kolega, který je za to zodpovědný má  teď dva týdny dovolenou, ale přeřekl se a řekl, že má teď dva měsíce dovolenou. Na manažera šly mrákoty a málem asi dostal infarkt. „Cože!!?? Dva měsíce!!??“ Naštěstí  to Aleš rychle přivedl na pravou míru a infarkt se nekonal. To jen tak, že někdy opravdu stačí maličkost a význam se úplně změní. A kor když na vás někdo něco vyhrkne a vy chcete rychle odpovědět.

A to nemluvím o tom, když jsme třeba přijeli do Čech, šli do krámu a řekli prodavačce, „hallo“ a nebo třeba, „danke“. To si pak člověk připadá fakt jako pitomec.  Ale občas to prostě nesepne v té hlavě správně a dostatečně rychle :-D. Nejednou jsem se zeptala na něco kolegy česky a Aleš na mě zase občas promluví německy :-).

Člověk si taky rychle zvykne na to, že tady téměř nikdo nerozumí vašim jazykem a vy si občas neodpustíte nějaké poznámky třeba v  obchodě, když už jsme u toho.  Očekáváte, že vám nikdo nerozumí, ale to se nemusí vyplatit. Měli jsme takhle jednou v obchodě vyskládaný veškerý nákup na páse před kasou a nebylo ho zrovna málo. Najednou paní řekla, že jí něco nefunguje, že musíme k jiné kase, tedy vše přeskládat. Tam se samozřejmě zatím zařadili jiní lidé. Tak si tak brblám polohlasně, jen směrem k Alešovi, že si snad dělají pr…. ze mě, zrovna když toho máme tolik a pospícháme. Na to mi ta druhá paní za kasou povídá, „dobrý den“. Jó, to by se člověk pak hanbou propadl. Takže jedna z rad zní, nespoléhejte na to, že vám v jiné zemi nikdo nerozumí :-).

Kdybych tak měla posoudit a zhodnotit, co mi ty 2 roky daly a vzaly, určitě mi chybí rodina a kamarádi. To především. Komunikace s nimi se vesměs zúžila na skype, emaily, zprávy, telefonáty, občasné návštěvy. Co jsem již zmínila, pracovat v cizím jazyce je pro mě mnohem složitější než pracovat v češtině. Asi bych měla zmínit i uprchlíky a teroristické útoky. Je to strašné, ale nemůžu říct, že bych se tu necítila bezpečně. Nikdy jsme tu žádné uprchlíky osobně neviděli nebo alespoň nerozeznali, žádnou negativní zkušenost nemáme a snad to tak i zůstane. Cítím se v centru města asi stejně jako v Praze. Na divné lidi narazíte všude, když na to přijde. A jak jsem již zmínila v mém posledním článku o Egyptě, podle mého názoru se stát může cokoli a kdekoli a já se nehodlám pořád něčeho  bát a sedět doma.

Myslím si, že pozitivní zkušenosti a dojmy u mě jistě převažují. Tím, že jsme se nebáli odejít sem a zvládli jsme to tady se teď už nebojíme celkově. Občas si vzpomenu na komentáře některých bývalých kolegů typu to nezvládneš, dávám ti půl roku a podobně.. ale to si člověk nesmí brát osobně, protože tím ukazují maximálně tak svoji slabost a problém je zřejmě někde v nich, ne ve vás. Takže jestli takové kolem sebe máte, tak je rozhodně neposlouchejte. Často přemýšlíme o nějaké další zemi. Proč ne, nebráníme se ničemu. Poznali jsme jiný způsob života, spoustu zajímavých lidí, máme nové kamády z různých konců Evropy i světa. Řekla bych, že díky takovéto zkušenosti se člověk dokonce stává tak nějak tolerantnějším a dokáže se na některé věci dívat z jiného úhlu pohledu. Samozřejmě platy tu jsou vyšší, což asi nikoho nepřekvapí. Dovolené vyjdou z Německa levněji, asi hlavně kvůli tomu, že jsou odsud levnější letenky. Lidi se tu tak nějak méně stresují. Nevím, jestli je to jen můj dojem, ale přijdou mi všichni tak nějak víc v klidu.

Nedávno, když jsme si šli vyzvednout zatoulanou poštu do našeho předchozího bytu jsme na chodbě potkali bývalého souseda, je to moc milý starší pán, který se vším vždycky rád pomohl. Říkali jsme si o něm, že je to takový náš německý děda :-D. Hned nás zval k němu do bytu, že musíme ochutnat skvělý koňak. Ani nebyl čas na vysvětlování, že musíme jet, prostě nás zatáhl dovnitř. Minimálně hoďku jsme poseděli, popili koňak, vyzkoušeli domácí sušenky a popovídali si. Takové situace jsou strašně milé a moc potěší.

Takže abych to nějak shrnula. Pokud přemýšlíte o tom, přestěhovat se za prací (třeba jen na nějaký čas) do jiné země, je to určitě skvělý nápad. Neskutečně vás to obrní a získáte zkušenosti a zážitky, které vám již nikdo nevezme. A pokud budete jen trochu pilnější než já, naučíte se třeba i více jazyků. Už jsem jednou napsala a trvám na tom, že nejtěžší na tom všem je UDĚLAT TO ROZHODNUTÍ, pak už se to všechno nějak rozeběhne samo. Samozřejmě musíte se snažit, rozesílat životopisy, hledat, zkoušet a pokud tomu věříte, tak to dopadne. Nesmíte se na to vykašlat hned po prvním odmítnutí. Taky jsme tu nebyli hned. Jakmile jednou člověk překoná strach z neznáma, otrká se, opustí svoji „jistotu“ a jde si za svým „dobrodružstvím“, zjistí, jak skvělé je, že život nabízí nejrůznější možnosti a cesty. Přestává se bát nových výzev a začne si to i užívat. Nesmíme zapomínat na to, že si život tvoříme sami a začíná to v našich hlavách, nikde jinde. Nesmíme se podceňovat a musíme věřit tomu, co děláme. Všechno dopadne, když to opravdu chceme a něco pro to uděláme. A nejlepší na tom je, že sbalit si kufry a odjet domu můžete vždycky. Své rozhodnutí bych nikdy nevzala zpátky.  

I když o něčem takovém jako odstěhovat se do zahraničí nepřemýšlíte, tato pravidla se dají vztáhnout na jakoukoli změnu o které uvažujete. Práce obecně, podnikání, vztahy a další. Nepodceňovat se… udělat to rozhodnutí… první kroky… věřit v to co děláte… to co děláte dělat jak nejlépe umíte… zároveň ale nezapomínat být vděčný za to co už máte/dostáváte. Když nejste spokojeni, změňte to. Nikdo jiný to za vás neudělá. Možná to zní trochu otřepaně, ale je to pravda. Mohu jen potvrdit. Také není špatné dělat/udělat něco jinak než všichni ostatní. Je to váš život. Důležité je, že vy tomu věříte a chcete to tak. Život je tak krásný a zajímavý, pokud si ho krásným a zajímavým uděláme :-).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *